Otázka žití

4. prosince 2010 v 19:50 | Paddy |  Jednorázovky
Ahojky zlatka moje!
Taky Vás zasypalo? Taky jsem dneska musela házet jak divá, jinak bychom zítra nevylezli z baráku. Od rána su v jednom kole - asik to bude těmi nadcházejícími Vánocemi.. XD
Ale teď jdu asik psát..
Zatím aspoń takovou ponurou jednorázovku.

Plnou verzi zajdete zde.

Paddy

Ps: v jednorázovce je použitý úryvek z Hamleta



Otázka žití


Za okny lilo jako z konve. Provazce vody bičovaly rozbahněnou zem. Větve stromů se ohýbaly v poryvech větru. Stál jsem před zrcadlem a nehybně hleděl na svůj odraz.
Byl jsem sám. Všichni byli dole a vesele se bavili na plese. Všude ve vzduchu byla cítit dobrá náplada a radost z blížících se Vánoc. Mohl jsem tam být taky, kdybych nebyl tak tvrdohlavý a nerozhádal se s klukama. Uraženě jsem zůstal na pokoji a začal jsem uvažovat nad problémy, kterými jsem se zabával jenom tehdy, kdy jsem byl sám. Jen tehdy, kdy jsem si mohl tiše zalézt do koutka.

Být, nebo nebýt - to je otázka,

Celý život si říkám, kdo vlastně jsem. Pořád jen předstírám, jak strašně jsem v pohodě, ani od nikoho si pomoct nenechám, a přitom mě bolest zevnitř trhá na kusy.
Jen hloupá hra na hrdinu...

je důstojnější se zapřít a snášet
vrtochy osudu a jeho rány,

Furt se tvářím, že je mi všechno fuk. Že je mi jedno, že mě rodina odvrhla, že se mi zmijozeláci
posmívají, že si nedokážu najít nějakou vážnou známost... že jsem prostě odpadlík společnosti. Jen kluci se mi vždycky snažili pomoct, a já je tak vtrvale odmítal, až se snažit přestali.
Nedivím se jim...
Proto tu teď sedím sám, čučím na svůj ksicht v zrcadle a přemýšlím na životěm.
Kolikrát mi říkali - jsi cvok - a netušili jak blízko pravdě jsou.

Nebo se vzepřít moři trápení
A skoncovat to navždy?

V mihotavém světle svíček se něco zaleseklo. Zamyšleně jsem onu věc převalil v dlani. Byla to docela maličká lahvička toho nejúčinnějšího jedu. Malá, ale silná.
Život není fér, tak proč žít? Je to tak jednoduché až to děsí.

Zemřít, spát....
A je to. Spát a navždy ukončit úzkost,
věčné útrapy a strázně,
co údělem jsou těla - co si můžem
přát víc, po čem toužit?

Nebylo by to tak lepší? Prostě jen zavřít oči navždy a nechat za sebou všechnu tu bolest, samotu a utrpení, kterými je můj život naplněn. Konečně mít klid....
Už nikdy neslyšet ty věčné nadávky. Už nikdy nevidět mé bezcitné rodiče... prostě mít klid.

Zemřít, spát-
spát a možná snít -
a práve v tom je zrada.

Ale co by bylo pak? Opravdu by byl klid, nebo ... nebo co je vlastně po smrti?
Zvenku se ozvalo burácení hromu.
Pevněji jsem stiskl lahvičku v dlani. Mám, nemám? Co bude pak?

Až ztichne vřava pozemského bytí,
ve spánku smrti můžeme mít sny-
to proto váháme a snášíme
tu dlouhou bídu, jíž se říká život.

Vždyť je to zbabělé takhle utíkat. Se divím, že jsem skončil v Nebelvíru...
Vždyť jsem zbabělý jako pes. Pes? Jak příznačné... prostě dokonalé. Jo, jsem zbabělec.
 Měl bych se postavit svým problémům a prostě začít žít. Ale zas co je hezkého na tom světě? Rodina mě odvrhla, já vím, dělám, že mi to nevadí, ale hluboko uvnitř to bolí.
Právě včera jsem se od nich vrátil - šílený víkend. Hnedka ve dveřích mě seřvali, a celou dobu jsem poslouchal, jaký jsem šmejd a spoustu dalších nadávek. A pak přijedu konečně zpět, abych totéž poslouchal od Zmijozelských? Všichni si ze mě dělaj srandu.

Neboť kdo vydržel by kopance
a výsměch doby, aroganci mocných,
průtahy soudů, znesvěcenou lásku,
nadutost úřadů a ústrky,
co slušnost věčně sklízí od lumpů,
když pouhá dýka by srovnala účty
a byl by klid? Kdo chtěl by nést to břímě,
úpět a plahočit se životem,
nemít strach z toho, co je za smrtí,
z neznáme krajiny,
z níž poutníci se nevracejí.

Znovu jsem se zadíval na lahvičku ve své dlani. Mno tááák to jsem vážně tak zbabělý? Co je na tom tak těžkého? Jen to do sebe vlít a zavřít oči.
Nic víc...
Ale je to nevratné. Jednou to udělám a už není cesty zpět.
Zachvěl jsem se.
Nikdy jsem nečekal, že budu mít strach z umírání.
Bolí to?
Co je potom?
Jen tma?

To nám láme vůli -
snášíme radši hrůzy, které známe,
než abychom šli vstříc těm neznámým.
Tak svědomí z nás dělá zbabělce
a zdravá barva rozhodného činu
se roznemůže zbledlou meditací,
záměry velké významem a váhou
se odvracejí od vytyčeného směru
a neuzrají v čin.

Pevněji jsem sevřel lahvičku. Odjistil jsem uzávěr a pomalu ji pozvedl k ústům.
Bouchly dveře.
Trhl jsem sebou.
"Siri? Jsi tu?" ozval se laskavý hlas ode dveří.
Napjatě jsem se nadechl. Nemíníl jsem se mu ozvat.
Do místnosti se vedraly paprsky světla, jak se otevřely dveře.
"Siri, co se děje?" zeptal se a jeho medové oči si mě starostlivě prohlížely.
Chvíli jsem ho nehybně sledoval.
"Vypadni," zašeptal jsem tiše, ale asi to znělo dost tvrdě, protože sebou trochu trhl.
Ale ani to mu nezabránilo zavřít za sebou dveře a pomalu přejít ke mě.
Položil mi ruku na rameno, ale setřásl jsem ho.
"Tichošlápku?" zeptal se tiše a jen tak na mě koukal.
S povzdechem jsem se svezl na zem. On si po chvíli přisedl ke mě a objal mě. Neptal se, ani nic neříkal, jen v tichosti vyčkával až začnu sám. Možná to mě přimělo jednat.
Beze slova jsem mu podal lahvičku s jedem.
"Co je to?" zeptal se zmateně.
"Jed," šeptl jsem tiše a najednou jsem se za sebe i styděl.
Dlouho vládlo hrobové ticho.
"Proč?"
Zmateně jsem zvedl hlavu.
Removy oči se zvláštně leskly.
"Já... já nevim. Asik je toho na mě moc. Naši mě vykopli z baráku a furt zmijozelstí votravují a eště vy si ze mě robíte srandu.. já už to nedokážu dál nést..."
"Ale Siri, nemusíš být na všechno sám. Máš nás," usmál se Remus vlídně a s těmi laskavými slovy jakoby se ve mě něco zlomilo a slzy pomalu začaly stékat po tváři.
Remus mě jen tiše objímal a lehce mě hladil po zádech.
Zvedl jsem hlavu a zadíval jsem se do jeho očí.
"Zase bude líp," zašeptal a já ani nevím proč, uvěřil jsem mu.

Už ticho, pst!



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Beltrix Beltrix | Web | 5. prosince 2010 v 14:36 | Reagovat

Krásný

2 zuza zuza | Web | 21. února 2011 v 23:02 | Reagovat

To je tak nádherné a smutné.... Až z toho běhá mráz po zádech.

3 Kiwiki Kiwiki | 23. srpna 2012 v 20:59 | Reagovat

Geniální jednorázovka. :-) Ani nevím, kolikrát už jsem ji četla.
Ale přiznávám, že plná verze se mi líbí víc. :-D

4 Fidelle Fidelle | Web | 4. listopadu 2012 v 12:15 | Reagovat

Myslím, že pro začátek mi bude stačit, když se po povídkách mrknu na tomhle blogu ;) Je jich tu dost a jsou vážně kvalitní. I ty prvotiny :-P Co já bych dala za takovéhle začátky :D

Tahle povídka je úžasná, vážně emotivní a... myslím, že se konečně dokopu k přečtení toho Hamleta :D Zatím jsem četla jen Julču a Romíka a Sen noci Svatojánské ;)

P.S.: Ikonku si sem klidně dát můžeš, já proti tomu nic nemám ;-) Ono to nebyla zas taková práce a esli to vyjadřuje tvé cítění, tož proč ne? :D

5 Remi Remi | Web | 28. června 2016 v 21:27 | Reagovat

Fakticky nádhera :-) :-):-)
Ještě že to dobře dopadlo. Moc se mi líbila ta poslední věta, prej : a já ani nevím proč, uvěřil jsem mu.
Rem holt umí přesvědčovat :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Postavy, názvy míst a prostředí patří J.K.Rowlingové.
(Kromě originálních - mnou vytvořených).
Tento blog není vytvořen za účelem zisku.
Design vytvořen Paddy