OVCE (5/5): Minulost, přítomnost a budoucnost

27. prosince 2010 v 22:50 | Paddy |  Angie Potterová
Čaw všichni,
dneska jsem se trochu rozepsala. Původně měla být ta kapitola úplně o něčem jiném, ale s touhle variantou jsem fakt spokojená. Doufám, že se bude líbit i Vám. Trochu jsem odsunula zkoušky stranou, a taky se tam objeví nějaké vzpomínky na Angiino dětství.

Jinak bylo tady pár dotazů, tak poskytnu odpovědi.

-  Pluhtik:
   A budou tam i zmijozeláci? Byla by prdel, dej tam Malfoye a Bellatrix (tu někde do sklepa)

* Ne, v Ewelmu rozhodně zmijozelští nebudou. Ale nebojte, i tak nebude o rozruch nouzi.


-  Padfoot & Prongs SB:
   Skěvlí!....Já z toho ,,pojdu" :-D Jenom by mě zajímalo kolik to bude mít ještě kapitol....=/..  
   Opravdu super =D

* Tahle povídka měla původně mít nějakých čtrnáct kapitol. Nějak se nám to rozrostlo a tohle je 75. kapitola. Plán mám zatím na 98. kapitol, ale můžete si být jistí, že to do stovky dotáhnu XD

Tak a teď už příjemné čtení..

Paddy


OVCE (5/5): Minulost, přítomnost a budoucnost

(Angie)

"Stejně bys za ním měla zajít."
Černovláska si hlasitě povzdychla a zastavila se. Stály uprostřed liduprázdné chodby.
"Jestli jsi se se mnou chtěla sejít jen proto, abys mě zas mohla poučovat, tak to jsem eště klidně mohla spát! Kdy konečně pochopíš, že se nedá nic dělat?"
"A proč by nedalo? Proč si nechceš připustit, že by ti někdo mohl pomoci?" zamračila jsem se a skřížila jsem ruce na hrudi. Já mám Belu ráda, ale tímhle přístupem mě už fakticky sere. Proč nechce přijmout pomoc?
"Protože nemůže. A dost keců na tohle téma!" odsekla Bella nabroušeně a spěšně pokračovala v cestě do Velké Síně. Rychle jsem ji doběhla.
"Ale Brumbál ti může pomoct."
"Nemůže! Kolikrát ti to mám vysvětlovat?"
"Ale může!"
"Ne!" vykřikla zuřivě a rozrazila dveře do Síně.
"Ale ano!"
"Ne!"
"Ano!"
Zavrtěla hlavou a zamířila ke svému stolu. Se smíchem jsem se odebrala k nebelvírskému.
"ANO!" křikla jsem za ní jen tak z legrace.
"NE!!!"
"ANO!"
"SAKRA NE!"
Někteří spolužáci na nás nechápavě koukali, jiní se bavili. Poberti samozřejmě patřili k těm, kteří se chechtali jako o život. S úsměvem jsem si k nim přisedla.
"Hezký představení. Vždykcy je na ní úžasný pohled, když se zlobí," ušklíbl se Sirius pobaveně a pořád ještě svou sestřenku sledoval.
"Mě tak baví ji štvát," poznamenala jsem se smíchem a naložila si na talíř snídani.
"Proč jste se vlastně hádaly?" zeptal se Remus zvědavě.
"Ale," mávla jsem rukou, ".. taková kravina. Však nás znáš."
"No právě," pousmál se vesele.
"Hééj! To nebylo hezké!" plácla jsem ho po rameni. Remus se jen rozesmál a políbil mě.
"Tichošlápku, nečum na ně tak závistivě a podej mi topinku," poručil si James naoko vážně.
"A jak se řekne?" odsekl Sirius.
"Pohni!" uzemnil ho James, ale vzápětí se musel krýt před záplavou topinek, které po něm Sirius vrhl.
"Fakt by jste se mohli naučit jíst jako lidé," zamračila se Lily. "Ale na druhou stranu - kdo říkal, že lidmi jste."
"No dovol?" zněla trojhlasná odpověď.
"A né snad?" ušklíbla se Viki vesele.
Kluci se na nás mračili jako kdyby dostali školní trest, ale dlouho jim to nevydrželo.
"Co kdo dneska máte?" zeptal se Sirius.
Byl poslední den zkoušek. Každý dodělával, co potřeboval k tomu, aby ho vzali na školu.
"Přezkoušení u Pomfyerové," odpověděla Lily za nás obě. Chystáme se společně jít na léčitelství, zatímco pánové míní chytat po ulicích zločince.
"Aha.. mno my máme jen ty souboje a pak už bude klid," usmál se vesele Sirius.
"Jo konečně klid! Po těch dvou týdnech učení mi fakt hrabe, zvlášť...-" začal James.
"Zvlášť, když ses nikdy předtím neučil," dodala jsem se smíchem.
James po mě vrhnul vražedný pohled.
"To říká ta pravá!"
"Náhodou... Lily mě k tomu vždycky dokopala," ohradila jsem se.

****

Ležela jsem v trávě a hleděla jsem nahoru, na ty drobné zářivé tečky v nedosažitelné temnotě. Zářily jasně, měla jsem pocit, jakoby se usmívaly. Přestože byl večer, bylo teplo. Není se čemu divit - za necelý týden začínájí prázdniny.
Kolem mě seděli mí kamarádi a vesele se bavili. Přece jen ... poslední testy byly dopsány, rada už ze školy taky odjela a jediné, co nás tížilo, byla vidina brzkého loučení s Bradavicemi.
Aspoň, že už máme jasno, co bude dál.
Stejně mi to přijde líto, že se sem už nikdy nepodívám.. jako student myslím. Vím, že bych sem mohla přijít jako učitel, ale to už není ono. Škoda....
Občas nad tím přemýšlím. Jak ráda, bych se vrátila do dětství. Tehdy bylo všechno tak jednoduché.

Malá dívenka seděla na podlaze a hrála si s panenkou. Pročesávala její dlouhé vlasky a usmívala se. Do místnosti vletěl na koštěti černovlasý chlapec. S hlasitým výskotem několikrát obletěl místnost. Tak tak minul porcelánovou vázu na podstavci.
"Máma říkala, že v domě létat nesmíš!"
"Ale An, neruš! Nevidíš, že se snažím chytnout zlatonku?"
"Nesmíš lítat!
Něco rozbiješ!" zlobila se černovláska a založila si ruce v bok.
"Musím trénovat," odsekl chlapec a zamračil se. Moc dobře věděl, že jeho sestra má pravdu. Měl zakázano létat v domě, navíc bez dozoru otce. Ale ta touha byla silnější než on.
"Řeknu to mámě!" duplo si děvče nožkou a chtělo utíkat za matkou.
Chlapec rychle seskočil a zastoupil ji cestu.
"Ani, prosím, neříkej to!" nahodil chlapec štěněčí pohled a zadíval se ji do očí.
"No dobrá," souhlasila váhavě, ".. ale budeš si se mnou hrát, Jamie!"
James, ať neochotně, přikývl.

V duchu jsem se pousmála. Ani nevím, proč mi zrovna tahle vzpomínka tak utkvěla v paměti. Není na ni nic vzláštního, takové situace nastávaly pořád. Stejně jako tehdy jsme drželi při sobě i další roky. Dokonce i jako puberťáci jsme věděli, že u toho druhého vždy najdeme oporu. Samozřejmě, že jsme se hádali, ale vždycky jsme se dokázali usmířit.

"Jamesi! Vrať mi ho!" vřískala černovláska, zatímco její bratr poskakoval po posteli, v ruce držel jejího oblíbeného plyšáka a smál se.
"Vrať mi ho!" pitvořil se po sestře. "Jen malé holky si hrajou s plyšáky!"
"Dej mi ho! Prosím, Jamesi," fňukala dívenka, ale chlapec se jen smál.
"Seš eště mrně!"
"Ty taky! Jsme dvojčata!" odsekla a chňapla po oblíbené hračce.
"No táák, chyť si ho! Chyť si ho, když to dokážeš," posmíval se klučina a vyhodil hračku z otevřeného okna na zahradu.
Holčička se rozbrečela a začala pěstičkami bušit do svého bratra.
"Co se tady děje?" ozval se ode dveří přísný hlas. "Co jsi ji zase provedl?"
"Nic tati, nevím co ji zas je. Nemůžu za to, že je takový ufňukánek!"
"Jamesi Pottere! Co jsem ti říkal? Nesmíš ji ubližovat," zamračil se otec a pohlédl na svou dceru, která se už uklidnila, ale nepřestala se mračit.
"Vyhodil mi Frediho z okna!" žalovala ihned malá.
"Jamesi!" otočil se otec na chlapce a věnoval mu pořádný pohlavek. "Kolikrát ti musím říkat, že se máte mít rádi a né se pořád hádat?"
"Ale tati, ona si začala!"
"Nene! To není pravda!"
"Ale je! a seš žalobníček!"
"Nejsem!"
"Ale jsi! Ufňukaný žalobníček! Nemám tě rád!" mračil se na ni naštvaně.
Černovláska se na něj smutně zadívala.
Než se stačil James nadát, přiletěl mu druhý pohlavek.
"To bylo vážně ošklivé Jamesi! Jak můžeš něco takového vůbec říct?" zamračil se na něho otec. "Dneska se nehneš z pokoje a přemýšlej nad tím, co jsi udělal."
Dveře se zavřely. Chlapec se svalil na postel a rozlobeně hleděl na strop.
"To není fér! Zase všechno schytám já!" bručel si pro sebe a své sestře nevěnoval pozornost.
Dívenka si po chvíli ticha přisedla k němu a pohladila ho po tváři.
"Je mi to líto," zešeptala tiše.
Chlapec ji pohlédl do očí.
"Vím, že mě máš rád, i když mě často štveš. Taky tě mám ráda," pousmála se.
James se posadil a svou sestru objal.
"My jsme přece nerozlučná dvojka!" rozesmál se tiše.

"Gie?" oslovil mě tiše Remus.
"Ano?"
"Zdálo se mi, že jsi duchem mimo," pousmál se pobaveně.
"Taky že ano," přikývla jsem a posadila jsem se. Stulila jsem se do Removy teplé náruče a ještě chvíli jsem setrvala ve vzpomínkách.
"Na co jsi myslela?" zeptal se tiše.
"Na Jamese."
"Na mě? Já nic neprovedl! Aspoň o tom nevím!" obhajoval se rychle James se smíchem.
"Já vím, bráško," pousmála jsem se. "Trochu jsem vzpomínala."
"Na co jsi vzpomínala?" zeptal se dychtivě a oči mu zářily zvědavostí.
"Na to, jaký to bylo, když jsme byli malí. Vždycky jsi mě provokoval a já se kvůli tomu zlobila."
"Ale když jsem si tě nevšímal, vždycky jsi za mnou přišla," dodal s úsměvem.
"Kde byl jeden, byl i druhý. Prakticky jsme se od sebe nehnuli. Občas si přeju tohle období vrátit. Byli jsme tak bezstarostní," povzdechla jsem si.
"To je pravda. Ale zas jsme neznali tyhlencty úžasný kámoše," ukázal na ostatní.
Souhlasně jsem pokývala hlavou.
"S Petůnii jsme taky byly nerozlučné.. do mých pěti," ušklíbla se Lily. "Pak už jsme se pořád jen haštěřily."
"No to mi povídej!" zamračil se Sirius. "Myslím, že jsem bráchu měl rád jen ve chvílích, kdy spal. Nesnášel jsem, když začal brečet a ostatní ho obskakovali. Nějak jsem nemohl pochopit, proč ho za ten rámus nepotrestají."
"Nestěžujte si. Aspoň máte na co vzpomínat. Není lehké být jedináček," povzdechl si Rem.
Soucitně jsem ho pohladila po ruce.
"A co ty Viki? Jsi nějak potichu," otočila se Lily na zamlklou kamarádku.
Viki se na ni zmateně otočila a proletěla pohledem přes ostatní.
"Ty jsi zase trochu mimo, viď?" pousmál se James. "Máš sourozence?"
"Měla jsem," povzdychla si smutně a zadívala se na hladinu jezera.
Nikdo z nás se neptal, co se stalo. Kdyby Viki chtěla, řekla by nám to sama. Asi není jednoduché o tom mluvit. Stejně mi je jí líto. Nedovedu si představit, že by se něco Jamesovi stalo. Vždycky tu byl. Vždycky tu pro mě byl a já tu byla pro něho. Nechť to tak zůstane i nadále.
"Nepůjdem už do hradu? Začíná být chladno?" zeptala se po chvilce Lily. Souhlasili jsme a tak jsme se vydali přes ztemnělé pozemky.




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Janie Janie | Web | 27. prosince 2010 v 23:13 | Reagovat

Při začátku jsem se fajně zasmála. No jo, tenis. :-D
Ale Belly je mi líto. Kéžby ji nakonec někdo pomohl.

Druhá část kapitoly mi připadala taková smutná, i když vzpomínky na dětství mě pobavily. :-D

Celá kapitola mi přišla nějaká zvláštní, hodně na mě zapůsobila.

Jen tak dál.

2 Moony Moony | Web | 28. prosince 2010 v 0:51 | Reagovat

no tak dokonalost sama.. ty vaše pčechody z vesela do smutna :D ty zbožňuju, pak aby se člověk v tom vyznal :D ale ne kecám... super kapitola, jen s chutí do další... :-D

3 Eldarwen Eldarwen | Web | 28. prosince 2010 v 8:44 | Reagovat

Krásne, nemám čo dodať k  príbehu, ale...Moony má pravdu to s tými prechodmi :-D

4 Šílenej Šílenej | Web | 28. prosince 2010 v 9:09 | Reagovat

ty lepáky byly úžasný :D

5 Padfoot & Prongs SB Padfoot & Prongs SB | Web | 28. prosince 2010 v 13:43 | Reagovat

Skvělá kapitola! =D...Ty vzpomínky byly super =D..navíc jsem ráda že vím že ještě dlouho bude co číst...100 kapitol,to je něco :-D
Skvělá povídka jako vždycky,gratulace :-D

6 Luckie Luckie | Web | 28. prosince 2010 v 16:52 | Reagovat

úžasná kapitola... nevím, co dodat.
Vzpomínky úžasné, trochu mi to připomíná mě s bráchama :-D a konec ještě lepší... smutné, ale krásné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Postavy, názvy míst a prostředí patří J.K.Rowlingové.
(Kromě originálních - mnou vytvořených).
Tento blog není vytvořen za účelem zisku.
Design vytvořen Paddy