Paměti staré bandy 1/2

16. března 2012 v 20:46 | Paddy |  Angie Potterová
Ahojky,
tak se zase jednou objevuji s kapitolkou k Angie. Tedy spíš polovinou.
Doufám, že si to užijete...
S pozdravem
Paddy

Paměti staré bandy 1/2

"Nečti ségra, leze ti to na mozek," zašklebil se na mě James a svalil se vedle mě na pohovku.
"Zkusil jsi to někdy? Číst?"
"Co?"
"No návody na koště nemyslím."
Zatvářil se uraženě a vytrhl mi z rukou knihu. Zvědavě v ní zalistoval.
"Hele, nevadí ti, že to právě čtu?"
"Ani ne, ale neříkej mi jak to dopadne," odpověděl jakoby mimochodem, ale když jsem mu knihu chtěla vytrhnout, byl připravený. Se smíchem vyskočil na nohy a utekl přede mnou na chodbu.
"Ale no táák! Chováš se jak děcko!" křikla jsem na něj vesele.
"Zlatíčko, kdo něco che, musí se snažit!"
Poraženecky jsem si povzdechla a vyrazila za ním jako za starých časů. Jako bychom snad ani nebyli dospělí. Měl sice přede mnou náskok, ale ve dveřích srazil Siriuse.
"Sakra Paroháči, koukej laskavě pod nohy!" křikl na něj podrážděně.
"Neřvi tady! Vzbudíš Rema. Má za sebou těžkou noc," napomenula jsme ho a mezitím jsem šlohla Jamesovi knížku.
"No jo, náš hrdina," protočil oči.
Chtěla jsem něco namítnout, i James vypadal, že má něco na jazyku, ale on nás zarazil ještě dřív než jsme se stačili nadechnout.
"Já vím, já vím! Jsem prostě bastard! Už budu zticha. Jen si mě nevšímejte," zavrčel a dál se tvářil jak bubák.
"Teda brácha, nejsi ty těhotnej? Že jsi ňákej náladovej," ušklíbl se James.
Obvykle by Sirius takovouhle poznámku nějak vtipně zglosoval, nebo se aspoň ušklíbl, ale dneska ne. Dnes se ještě víc zamračil a zmizel u sebe v pokoji.
"Promluvím s ním," chtěl hned vystarotovat za kámošem, ale zadržela jsem ho.
"Teď by tě akorát tak prohodil dveřmi. Počkej až vychladne."
"Kdo? Sirius?" ozvalo se z patra.
"Jak to děláš, že ti nikdy nic neunikne?" usmála jsem se na Rema.
"No víš, ono to nebude až tak těžký, když tu už dobrých pár minut na sebe ječíte," pokrčil rameny. Ačkoliv se snažil tvářit vesele, ta minulá noc se na něm podepsala. Neřekl nám přesně co se stalo, nebo proč, ale doufám, že se nám s tím svěří. Vidím, že ho to trápí. Když dorazil nad ránem v doprovodu dvou bystroozorů, řekl nám jen, že ho napadl nějaký upír, a že se z toho vyspí.
Vrátili jsme se do kuchyně. Remus si dal pořádný kafe a začali jsme s přípravou oběda, když se objevila Lily. Byla kdesi nakupovat, protože dneska má přijet Samanta. Už se nemůžu dočkat, až tu ženskou zas jednou uvidím!
"Hola hej, kde jste kdo?!" křikla ode dveří Lily. "To mám se s tím nákupem dřít sama?"
James se samozřejmě vyřítil ji pomoct. V tomhle ohledu na něj má Lily dobrý vliv.
"Ahoj," usmála se na nás Lil a položila tašku na kuchyňskou linku. Vylovila z ní noviny a podala nám je.
"Něco určitého?" zeptal se James zvědavě.
"Nevím jistě. Strana tři," pokrčila rameny.

-Lebka nad Chingfordem-
Hrůzný odkaz nebo podpis vraha?

Následoval krátký článek o údajné vraždě starého muže. Nebyl to nikdo známý, ale tady šlo o ten způsob.
"To nevěstí nic dobrého," povzdychla jsem si.
"To teda ne," přikývl James. "Jen doufejme, že je to jen nějakej cvok."
"Jde ten Sirius na oběd?" otočila se na mě Lily.
"Skočím za ním," nabídla jsem se, ale Rem mávl rukou, že to vyřídí.

(Rem)

Zaklepal jsem. Uvnitř bylo ticho.
"No táák, netrucuj!"
Další zaklepání, tentokrát o poznání netrpělivěji.
"Otevři Siri nebo ty dvěře vyrazím."
"Tak to bych chtěl vidět," ozval se zevnitř posměšný hlas.
Ušklíbl jsem se a lehce mávl hůlkou.
"Bombardo parvus!"
Ozvala se rána, hned na to zděšený výkřik zezdola.
"Nic to není. Zatím ještě žiju!" křikl jsem na ně téměř vesele, vešel k Siriovi a opravil za sebou dveře. Ležel na posteli a zíral do stropu.
"Jdeš na oběd?"
Odpovědi se mi nedostalo. Zjevně se mě rozhodl ignorovat. Tiše jsem si povzdechl a zadíval jsem se z okna.
"Můžu ti něco říct, aniž bys mě vyhodil?"
Podíval se na mě, ale pořád se tvářil dost neurčitě.
Zajistil jsem dveře a váhavě si k němu přisedl.
"Víš, to co se v noci dělo... nebyla to náhoda. Ten upír.. byl to Evan Rosier a...-"
"Rosier?" zamračil se.
"Jo, to je...-"
"Já vím, kdo to je!" přerušil mě znovu, prudce se posadil a tvářil se dost naštvaně.
"Paktuje se s Malfoyem. Viděl jsem je u nás. Vím, čeho jsou schopný, ale nechápu, co s tím máš společného ty!"
Na chvíli jsem váhal. Ale komu to vyprávět, když né právě jemu? Jak právě řekl, on ví, co dokážou. Snad jenom on je schopný to pochopit.
"Setkal jsem se s ním jako dítě. Víceméně to byla náhoda. Bylo mi tehdy sotva sedm. Úplněk byl silný a povedlo se mi utéct z krytu. Moc si na to nevzpomínám... jen.. jen vím.. někoho jsem napadl.. nějakého muže."
Mlčky mi stiskl ruku, aby mě povbudil. Teď se na mě díval spíš soucitně. S povzdychem jsem tiše pokračoval.
"Vyděsilo mě to. Na chvíli mě neovládal vlk, jen strach. Chtěl jsem od toho pryč.. nevím kam až jsem se dostal, ale narazil jsem tam na Rosiera a nějakou náhodou se mi povedlo ho pokousat. Upírům nic moc neublíží, ale vlkodlačí kousnutí pro ně není nic příjemného."
"Dobře mu tak," pousmál se Sirius.
"Nikdy mi to neodpustil," ušklíbl jsem se ironicky. "Nevím, jak zjistil, že jsem to byl já, ani jak mě našel, ale včera za mnou přišel, aby se prostě pomstil."
"Myslíš, že jednal z vlastní vůle?"
"Vím to. Ten plamen v jeho očích, ta nenávist..."
Nachvíli jsem se odvrátil. V hlavě jsem si přehrával včerejšek.
"Podcenil mě a já.. já ho zabil," hlesl jsem tiše.
"Bránil ses," oponoval Sirius jemně. "Neměl jsi na výběr."
"Nechtěl jsem to skončit takhle," zavrtěl jsem hlavou.
"Raději ses měl nechat zabít? Nežvaň nesmysly! Jednal jsi správně. Byl to maniak. Kdo ví kolik lidí má na svědomí. Zbavil jsi svět dalšího proradného vraha."
Oči mu jiskřily jako vždy, když mluvil o něčem, co ho štvalo. Byl jsem mu vděčný, že se nevyptává na detaily. Nemohl bych o tom mluvit. Ještě ne... Pousmál jsem se na něj a vydal se ke dveřím. S rukou na klice jsem se zastavil.
"Když uděláš něco.. něco takového... i když víš, že je to v sebeobraně, že to byl hajzl, že.. že si to zaslouži, nestačí říct, že je to dobrý a jít dál. Když uděláš něco takového, musí ti někdo říct, žes jednal správně. Od toho máme přátele..," zvedl jsem k němu pohled. "Díky."
Mlčky pokýval hlavou.
"Jde se jíst?" zeptal se po chvíli vesele.

(Sirius)
"Seš si jistý, že to zvládneš?" zadíval se James pochybovačně na mírně ojetého forda stříbrné barvy.
Šlehl jsem po něm uraženým pohledem a klidil jsem se k řízení.
"Hele, vím že máš řidičák a tak, ale..."
"Nežvaň nebo tě tu nechám," pohrozil jsem mu a zabouchl dveře.
Ušklíbl se na holky a naskočil, i když se značnou nedůvěrou. Motor zapředl a vyjeli jsme.
Na letiště do Heathrow to bylo asi třicet mil. James se chtěl původně přemístit, ale nakonec jsme ho ukecal. Tyhlety mudlovské mašinky jsem prostě miloval. Vše, co má kola a dosahuje to aspoň stopadesáti kilometrů v hodině mě fascinovalo. A když už jsem vyhrál tu motorku, bylo jasné, že dříve nebo později se dostanu k autům, ale na to jsem nutně potřeboval řidičák. Moc se mi nechtělo, ale zkusili jste někdy oponovat Removi, Angie a Lily? To je dost silná trojka!
"Brácha! Seš si jistej, že ti ty papíry nedali z milosti!?" vykřikl James, když jsme se jen těsně vyhnuli protijedoucímu náklaďáku a dál uháněli silnicí.
Přešel jsem to bez odpovědi, jen jsem se na něj zašklebil.
"Vážně, člověče, zpomal. To je horší než letax!"
"Ale jdi! Miluješ rychlost!"
"Ne takhle!" oponoval tvrdohlavě.
"Necítíš ten adrenalin jak ti proudí žilami?! Copak to není nádhera!? Burácení motoru a tak?"
Podíval se na mě takovým zvláštním pohledem.
"Ty seš vážně cvok," zamumlal tiše.
"To už přece dávno víš," ušklíbl jsem se.
"Ale né takhle!" zavrtěl hlavou. "Co s tebou je?"
Nastalo ticho. Auto dál uhnělo směr letiště. Co si sakra myslí, že na tohle odpovím? O co se zas pokouší?
"Siriusi?"
"Chtěl jsi něco? Asi jsem tě přeslechl, je tu dost rušno," odpověděl jsem podrážděně.
Protočil oči a povzdechl si.
"Asi nemám doufat, že jednou od tebe dostanu odpověď, aniž bych s tebou musel bojovat," poznamenal. "Vždycky to tak bylo a i bude. Mno aspoň něco se nemění."
Vím, na co narážel. Bylo to tak. Vždycky, když chtěl odpověď musel vyhrát slovní bitvu. Byla to tradice. Nemíním to porušovat. V tomhle jsem až moc dobrej... ale na Rema nemám. Ten ze mě vždy dostane, to co chce.
"Fajn! Věčně jsi v tahu, věčně opilej - a to bez mého přičinění. To je divný! Sakra divný. Navíc tohle! Auta, motorky a kdoví co dál. Mám pocit, že se mi vzdaluješ, kámo. Vždycky jsme si přece byli blízcí."
"To říká ten pravej," ušklíbl jsem se pro sebe.
"Co jsem ti sakra udělal?!"
"Copak bys mi ty mohl udělat, že?"
"Krucinál, Siriusi! Snažím se s tebou bavit rozumně, tak mi odpověz!" zvýšil hlas.
Pevně jsem sevřel volant. Co zas ryje!?
"No právě! Rozumně!" křikl jsem vztekle.
"Cože?"
"Nikdy jsi takový nebyl. Bavili jsme se o všem, ale nikdy né takhle."
"Nechápu, co...-"
"Když jsi po mě něco chtěl, snažil ses mě zblbnout, dostat to ze mě trikem nebo podobně. Hráli jsme o opovědi hry, vždycky jsme blbli, i když to bylo kdovíjak vážný. Věděl jsi jak na mě. Vždy jsi mě prokoukl. Ale od té doby, co jsme se přestěhovali do toho baráku. O té doby co žijem pohromadě, je to jiný. Najednou si ten pan Rozumný! Nesnažíš se! Jsem ti prostě ukradený, protože někdo, kdo se neumí chovat dospěle ti prostě za odpověď nestojí!" Zrychleně jsem oddechoval, ale tohle jsem musel ze sebe dostat.
"Když mám problém, nevnímáš to. Mluví se mnou Remus.. často i Gie, ale ty to nevidíš, nebo vidět nechceš. Nechceš se totiž do ničeho zaplést, aby tě Lily neseřvala. Ignoruješ mě kvůli ní! Štve mě to. Nediv se pak, že jsem raději venku a opíjím se, než abych tohle snášel! Vždyť...-"
"Siriusi!"
"Nech..-"
"SIRIUSI!"
Na poslední chvíli jsem strhl volant ke straně a dupl na brzdu. Prudce jsme zastavili na kraji silnice. Nechybělo mnoho a srazil jsem vyplašenou malou holku na kole.
"To je dobrý. V pořádku," ozval se tiše James a položil mi ruku na rameno.
Bleskl jsem po něm pohledem a pomalu se rozjel. Vládlo ticho. Mlčky jsme dojeli až na letiště. Zaparkoval jsem na obrovském parkovišti, vypl jsem motor, ale k pohybu se ani jeden z nás neměl.
"Měl jsem se zeptat. Vím, že jsem to podělal," hlesl po chvíli.
Nejistě jsem se na něj podíval.
"Co takhle.. víc žít, míň filozofovat?" zeptal se s úsměvem. Byl jsem rád, že to dál nerozpitvává.
"Myslíš, že ještě na nás bude čekat?"
"Doufej, že měla zpoždění," ušklíbl se vesele a vyrazili jsme.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Becky Becky | 17. března 2012 v 0:05 | Reagovat

Super... další kapitola :D moc jsme se těšila. A jsem ráda že si to takhle vyřídili mezi sebou Sirius a Jamese. Ale mám pocit že to není jen tohle co Siriuse žere... ale nechám to an tobě ;-) těšim se na další.

2 Moony Moony | Web | 18. března 2012 v 17:24 | Reagovat

už se těším na druhou část :))

3 Šílenej Šílenej | Web | 21. března 2012 v 15:21 | Reagovat

řidičák? pravej? proč si dělat starosti a nepoužít taky jednou hůlku? :D  :D  :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Postavy, názvy míst a prostředí patří J.K.Rowlingové.
(Kromě originálních - mnou vytvořených).
Tento blog není vytvořen za účelem zisku.
Design vytvořen Paddy