Neznat minulost znamená...

4. listopadu 2012 v 14:33 | Paddy |  My Life Is Lie
Ahojky,
tak časem zase jedna kapitolka k MLIL. Je taková kratší, o to emotivnější. Doufám, že pochopíte některé mé záměry.
Jak nadpis vypovídá, trochu se zas pošťouráme v minulosti..
Kdyby něco, ptejte se XD

Ps: během týdne zde nejspíš přibude úplně nová povídka... tak snad mě neukamenujete

Vaše Paddy

Neznat minulost znamená...


"Ale jistě," usmál jsem se na ně a s radostí jsem sledoval jak se Brumbál nadechuje k protestu. Sirius na mě sice hleděl trochu ublíženě, ale on to přežije. Zalezli jsme do prázdné učebny, Carl okamžitě na všechny strany začal vysílat tišící kouzla, bariéry a podobně. Chtěl mít zřejmě jistotu, že nikdo nebude odposlouchávat. Ještě jednou se rozhlédl po místnosti a vyslal ke mě spokojený úsměv.
"Posadíme se?" pokynula mi ženská a sama se usadila k jedné z lavic. Následoval jsem jejího příkladu a přemýšlel, co je sem přivedlo.
Carl se mezitím vyhoupl na katedru a pohodlně se usadil.
"Můžu se zeptat..," začal jsem váhavě.
"Jistě Harry, proto jsme tady. Můžu ti říkat Harry, viď?" zeptala se přívětivě. Celkem rád jsem kývl, přece jenom byli sympatičtí.
"Proč jste tady? Provedl jsem něco?"
"Ale ne.. vlastně máš celkem štígo, víš?" usmál se na mě Carl a Adel ho sjela pohledem. Tohle zřejmě nebude chování podle protokolu. Musel jsem se pro sebe zasmát.
"Jde o tohle.. uff.. ty jsi takový zvláštní případ, víš? No, doteď ti byl opatrovníkem Brumbál. On spravoval tvé majetky, aspoň teda papírově a podobně."
"Vážně?" podivil jsem se nechápavě. Nikdy mi neřekli, že je mým patronem. To mu hezky přičtu k jízdence do pekel.
"Ehm.. tys o tom nevěděl?" zeptala se šokovaně a ohlédla se na svého kolegu. Značně jsem je oba vyvedl z míry. S tímhle nepočítali.
"Asi mi to nechtěl říkat, abych si nemyslel, že mám nějaké výhody," pokrčil jsem rameny.
"Ale Harry!" zaúpěla a v tu chvíli mi připoměla Molly. Ale v daleko mladší verzi.
"Takhle to nefunguje."
"Opatrovník je především někdo, komu se můžeš svěřit, kdo se o tebe zajímá, kdo se postará. Někdo za kým můžeš jít, kdybys měl trable," přidal se k rozhovoru Carl a i on vypadal naštvaně.
"Jak ti může být Brumbál dobrým opatrovníkem, když o něm ani nevíš?"
Vypadali skutečně rozčíleně. Rozhodl jsem se trochu změnit téma, no hlavně kvůli tomu, abych se konečně dozvěděl, proč jsou tady.
"A teď se stalo něco, co mu to znemožňuje? Jako být mi opatrovníkem?"
"Tak trochu. Ten váš výlet časem má nějaké důsledky."
Narovnal jsem se na židli a očekával, co z nich vypadne. Jsou opravdu z ministerstva? Neposlal je Voldy?
"Klid, chlape!" ozval se Carl a zvedal ruce na znak kapitulace. "Nejdeme tě zatknout."
"Ještě to tak," ušklíbl jsem se a trochu se uvolnil.
"Jde o to, že časoprostor je velice zrádný. Čas se tam nepohybuje normální rychlostí a na každého jedince to působí jinak. Tvé kamarádce Cornélii třeba přibylo pár týdnů. Tobě něco přes sedm měsíců," vysvětlila Adel, ale já byl ganc v lese. O čem to promerlina žvaní? Cože nám přibylo? Asi viděla můj nechápavý výraz a pokračovala mírným tónem.
"To znamená, že jsi dospěl. Podle ministerského měřiče ti je sedmnáct."
"To poznáte jak?" vypálil jsem nedůvěřivě.
"Hlídáček," ušklíbl se Carl jednoduše. "Dneska se vypl."
"Aha," hlesl jsem. Tohle začínalo vypadat slibně. Velmi slibně.
"Co to pro mě znamená?"
"To je právě to, proč jsme tady. Můžeš se prostě stát papírově dospělým nebo si na těch pár měsíců určit svého zástupce."
"Dospělost," usmál jsem se zářivě, ačkoliv v duchu se mi mihlo Siriovo jméno. Ale takhle to bude pro všechny lepší.
"Že jsme se vůbec ptali," ušklíbl se Carl, seskočil ze stolu a vytáhl nějakou hordu papírů.
"Tohle musíme teď vyřídit."
Bolestně jsem zaúpěl a oni se normálně rozesmáli. Tak já trpím a oni.. ? Tss!
"Zvykej si, Harry, zvykej si."

********
"Ty vole, brácha!" připotácel se ke mě Ron, přehodil mi paži přes ramena a strčil mi do ruky panáka.
"Nikdy bych nehádal, že tvoje narozky budem slavit o Vánocích!"
"Tys byl vždycky vyjímka," ušklíbl se Dean a připili jsme si. Už poněkolikáté za tento večer. Nelly se vesele culila a pobaveně na mě mrkla.
Smál jsem se s nima, ale nebavil jsem se. Byla to zvláštní situace. Na jednu stranu bylo fajn s nimi slavit své "sedmnáctiny" na téhle šílené oslavě. Chtěl jsem zas blbnout jak malý a nestarat se. Jenže to nějak nešlo. Něco mě brzdilo. Z druhé strany se ke mě připlížila melancholie a ani jsem si ji nevšiml. Najednou jsem cítil, že mezi ně nepatřím. Potřeboval jsem ven, na vzduch.. být prostě sám. Nevím, co mi zas hrabe. Toužil jsem zalézt kdesi do pelechu a maximálně si s někým povídat.. v klidu!
Velká Sín vřela. Studenti známí i neznámí tancovali, slavili. Ron se v relativně krátké době stihl opít z toho mála, co splašili z Prasinek. Dean a Seamus na tom byli podobně. Mia flirtovala s Ronem tak okatě, až se na ně nedalo koukat. Na mě pořád visela Ginny a něco žvanila. Ani nevím, jak se to semlelo, ale teďkom spolu jako chodíme, nebo tak něco. A Nelly mě tež zradila a motala se kolem nich. Připadal jsem si sám, hlava mi třeštila.
"Dojdu si pro pití," sykl jsem a vyvlekl se z obležení Weaslyů. Zašel jsem si do našeho "baru" pro máslový ležák a pak jsem se vytratil ze dveří. Nikdo si mě moc nevšímal, protože zrovna začala vyřvávat velká hitovka. Zamířil jsem na pozemky. To je jediná jistota, že mě nikdo nebude následovat. Komu by se do toho mrazu chtělo. Opatřil jsem si hábit ohřívacím kouzlem a vyšel jsem ven. Pomalu jsem se vydal ztichlou krajinou k jezeru. Měsíc byl dnes obzvlášť jasný. Jeho paprsky klouzaly po zavějích sněhu a osvětlovaly okolí. Při pohledu na ten světelný kotouč jsem cítil cosi zvláštního.
"Cítíš to tady?" zeptal jsem se Jamieho, kterého jsem matně cítil za sebou.
"Jo.. a myslím, že je toho víc," odvětil opatrně a přiťapkal až ke mě. Usadil se mi u nohou v podobě vlčího štěněte.
"Co tím myslíš?"
"Ehm.. je to divné. Pořád sice můžu změnit podobu na co chci, ale nějak mě to nutí se vracet k jediné."
"Myslím, že vím, co myslíš," šeptl jsem a zahleděl se zpět na lunu. Stali jsme se její součástí.
"Jo.. sakra."
Pousmál jsem se a přidřepl si k němu. Lehce jsem ho drbal v kožichu a přemýlel.
"Jsme vlkodlak," prohlásil tak teatrálně Jamie, až jsem se musel smát.
"Co budeme dělat?" obrátil na mě své smaragdové oči.
"No coby... budeme dál žít, plánovat...bavit se. A o úplňku se uvidí. Myslím totiž, že se měnit nebudeme kvůli tomu rozdělení osobnosti."
"To je fakt.. co myslíš, že nás zvlčilo?"
Znovu jsem se uchechtl a posadil se k němu na zem.
"Řekl bych, že jedna z těch Fenrirových potvor. Pamatuješ na poslední akci Asile?"
"Na tu, kde ses vrhl mezi smečku, abys zachránil malou holku?" podíval se na mě skepticky, teda jestli to vlci umějí.
"Jo, přesně tahle akce," přiznal jsem rozpačitě.
"Takovou kravinu můžeš udělat jen ty," uchechtl se a vzápětí se rozeběhl napříč loukou, abych ho nezavalil sněhem. Potvorák...
Zvedl jsem se ze země, oprášil si hábit a vydal se za ním. Zvláštní, že jsem to vlkodlačství necítil jako problém. Prostě jako by to takhle mělo být. Spíš jsem se konečně cítil spokojený, klidný... prostě celý. Tak nějak ke mě ten vlk prostě patřil.

Už z dálky jsem viděl, že nejsem sám, kdo se odhodlal do toho mrazu. Chtěl jsem to otočit, ale Jamie mě upozornil, že to jsou Rem se Siriem. K těm jsem se přidal rád.
"Neruším?" zeptal jsem se pobaveně.
"Ne víc než ten humbuk nahoře. Taky jsi zdrhl?" usmál se na mě Sirius a poklepal vedle sebe na plochou skálu. Usadil jsem se tedy k nim, Jamie nás pozoroval z dálky.
"Zdrhl bych dřív, nebýt některých šílenců."
"No jo, ty celebrito. Zvykej si," přidal se Remus škodolibě.
Hravě jsem na něj vyplázl jazyk a zasmál se.
"Ale mě to nebaví."
"Tak jsi neměl přijmat dospělost a řešil by se 'jen' váš výlet časem," popichoval mě dál Sirius.
Smůla, že jsem měl náladu brát to vážně. Trochu mi bylo líto, že jsem to opatrovnictví nehodil na Siria. Asi to bylo tím, že jsem vždy toužil po normální rodině. Tohle by ji aspoň trochu připomínalo. Jistě, nepotřebuju žádnej papír, abych měl se Siriem dobré vztahy, ale tak nějak... chjo ta melancholie.
"Měl jsem určit tebe," odvětil jsem tiše a oba rázem zvážněli.
"Lituješ toho, co jsi udělal?" zeptal se opatrně Sirius a objal mě kolem ramen.
"Jak se to vezme. Ale.. věděli jste, že táta měl jachtu?" převedl jsem zručně téma.
"Jo, James se s ní rád chlubil," zasmál se Sirius. "Pojmenoval ji po Lily."
"Aha... já to netušil. Prý byl mým opatrovníkem Brumbál a já o sobě celou dobu nic nevěděl... teda..." raději jsem zmlkl.
Všiml jsem si pohledu, který si mezi sebou vyměnili.
"No možná jen nechtěl..,"
I Removi došla slova.
"Jo, nechtěl," zopakoval jsem.
"Nesmíš si to tak brát. Nemá jen tebe," snažil se to zachránit Sirius. Rozhodl jsem se, že je sice fajn, že i oni trochu prohlédli a že pochybují, ale nechtěl jsem je teď trápit, proto jsem nic nenamítal.
"Jak jsi myslel to, že o sobě nic nevíš?" ozval se tiše Remus s takovým zvláštním leskem v očích.
"Do jedenácti jsem myslel, že jsem nikdo. Pak přišel Hagrid řekl, že jsem někdo. Ale nikdo neřekl, co to 'někdo' vlastně znamená. Nevědět nic o své minulosti, znamená chybovat v přítomnosti."
"Něco jsi přece..." začal nevěřícně Sirius.
"Hermiona mi řekla, že můj táta byl chytač, jen díky tomu, že jeho jméno bylo na poháru v Pamětní Síni. Na konci prváku jsem dostal od Hagrida album pro mě cizích tváří s tím, že je to má rodina! Co jsem si asi mohl myslet, Siriusi?"
Na okamžik oba ztichli. Věděl jsem, že je tohle ranilo hlouběji než bych chtěl. Nezasloužili si to.
"A už víš, kdo jsi?"
"Jo... byl jsem tam, kde to začalo. V Godrikově dole."
"Cože?" vydechl přiškrceně Sirius.
"Musel jsem. Prostě musel. Ten dům pořád stojí... musel jsem, Siri." Zoufale jsem doufal, že mě pochopí. V Remových očích se něco zablesklo a mlčky přikývl, avšak viděl jsem jak se drží, aby něco neřekl. Nechtěl jsem jim ublížit..no- očividně se stalo.
"Není to jen ten dům, co mi ukázal cestu. Jste to hlavně vy dva. Vy dva jste skutečně to jediné, co opravdu mám."
Sirius mě sevřel v drtivém objetí a Remus se odvrátil. Viděl jsem, že to nesou špatně, ale taky jsem věděl, že právě tohle nás sbližuje. A to jsme opravdu potřebovali.
"Nemůžeš pohnout? Mrznou mi packy," ozval se mi v hlavě mírně pobaveně Jamie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šílenej Šílenej | Web | 4. listopadu 2012 v 16:46 | Reagovat

tomuhle se řiká praktická ukázka zlatejch českejch ručiček, my si vždycky nějak poradíme! to s těma "narozeninama" je málo vyčůraný!!!

2 Luckie Luckie | Web | 4. listopadu 2012 v 22:36 | Reagovat

Úžasné... hlavně se mi tam líbí ta jachta :-) :-D Brumbál je pěkný parchat... ale zachránila jsi to na konci Jamiem :-)

3 lilyevans-and-marauders lilyevans-and-marauders | Web | 5. listopadu 2012 v 19:31 | Reagovat

Sice jsem NAPROSTO kompletně nezačleněná do příběhu, ale to, co jsem si teď přečetla, se mi líbí! Fakt si to musím přečíst od začátku...! XD
Ten konec byl krásně dojemný, ač jsem vlastně moc nevěděla, o co jde...
A horzně hrozně hrozně moc se těším na novou povídku!!!!! Ááááááá!!!!! To bude určitě suprózní!

4 destiny destiny | 7. listopadu 2012 v 9:40 | Reagovat

Koukám Brumla jse pěkně vybarvuje :-D ,i tady platí když něco chceš udělat pořádně udělej si to sám :-)  :-) .Nejvíc se mi líbila poslední věta,jak tu depku tak hezky odtřelila
.Díky za super kapitolku :-D  :-D  :-D  :-D

5 Lucik Lucik | 7. listopadu 2012 v 18:15 | Reagovat

super jako vždy
promiň že nepíšu ke každému dílu koment ale nestíhám
zbožňuju tuto povídku!!!

6 Moony Moony | Web | 14. ledna 2014 v 19:54 | Reagovat

tak to je prostě nejlepší... já z toho fakt nemůžu :D jsem zamotaná v té povídce ale pomaloučku se snad budu vyznávat :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Postavy, názvy míst a prostředí patří J.K.Rowlingové.
(Kromě originálních - mnou vytvořených).
Tento blog není vytvořen za účelem zisku.
Design vytvořen Paddy