Hledání ztraceného 2/2

18. prosince 2012 v 20:46 | Paddy |  Angie Potterová
Ahojky lidičkové!
To jsou fofry před Vánocemi, co? Jestli ne, tak závidím vážně....
Ale co... jednou do roka... možná naposled, když nás čeká ten konec světa (asi bych sebou měla hodit, abych dopsala aspoň jednu povídku, což?) XD

Tak nic.. žerty stranou, jde se číst.

S pozdravem vaše teď mírně praštěná Paddy



Hledání ztraceného 2/2

(Sirius)
"Ale vy přece musíte vědět, kde teď je," naléhal James už skoro prosebně, leč Brumbál byl neoblomný.
"Ale pane Pottere, moc dobře víte, jak to chodí. Remus pracuje pro Řád, má své tajné poslání. Nemohu vám říct víc, však to znáte."
"Jen bychom potřebovali…"-
"Pane Blacku, chcete ohrozit jeho bezpečnost?" Poprvé jsem od Brumbála slyšel ostrý ton. Jeho jindy veselé oči byly mrazivé.
"Copak vám na něm nezáleží? Musí zůstat v anonymitě. Vše, co dělá, činí oprávněně. Jen ho nechte, ať svůj úkol dokončí."
"Musíte ale pochopit, že i my jsme jen lidi. Občas se nás zmocňují pochyby," ozval se James váhavě. Vyvalil jsem na něj oči. Jistě, pochyboval jsem, ale abych to řešil s Brumbálem?
"Chápu, pane Pottere. Remus má velmi důležitý úkol. Prosím dejte tomu čas. Věřte mu, podržte ho…,"

"Pořád si myslíš, že má něco společného se smrtijedy?" ozval se vyčítavě James, když jsme vystoupili z krbu u nás doma.
"I Brumbál je jen člověk. Musíme být opatrní, tak mi to nevyčítej," ohradil jsem se.
"Kdo má co mít společného se smrtijedy?" ozvala se mi za zády Angie. Oba jsme sebou trhli a poplašně jsme se otočili. Ani jeden z nás jí tady nečekal.
"Ehm…"
"No my…"
"My jsme jen…"
"Řešili jsme…"
"Dost!" mávla rukou. "Vytvořte aspoň jednu smysluplnou větu.
"Byli jsme u Brumbála. Řešíme Řád a některé jeho akce."
"Jinými slovy- pochybujete o Removi."
Zavládlo ticho. Hleděli jsme na sebe, trochu ve strachu, trochu v očekávaní, že nás nezabije. S Angie si neradno zahrávat.
"Jamesi- jdi za Lily!" prohlásila ledově. Už už se chystal něco namítat, když na něj vrhla mrazivý pohled a tak se raději klidil, zřejmě rád, že to neschytá jako první.
"Ty, právě ty budeš pochybovat?" začala tichým vyčítavým tónem, jen co James zmizel na schodech. Měl jsem sto chutí utéct, zakopat se někde hluboko pod zem, jen abych ji nemusel koukat do očí a vnímat, jak moc jsem jí právě zklamal.
"Právě ty víš, jaký Rem doopravdy je! Že by raději trpěl on sám, než by ohrozil své blízké! Že je schopný se obětovat! Tohle víš a stejně budeš pochybovat?"
Sklopil jsem oči k zemi. Vím, že měla pravdu, ale…
"Já vím, to ta dnešní doba. Nesmíš se tím nechat strhnout," svolila k mírnému tónu, svalila se na pohovku a povzdychla si.
V tichém porozumění jsem si k ní přisedl.
"Já vím, jaký Remus je. Promiň."
"No mě se neomlouvej," ušklíbla se nevesele. "On se vrátí. Vím to."
Jemný úsměv, hluboký pohled plný klidu a lásky. Pomalu jsem přikývl. Ano, vrátí se. Chvíli jsme seděli jen tak tiše. Poslední dobou se mi v hlavě honila ještě jedna věc. Vlastně od chvíle, kdy na ministerstvu vyhlásili ples. Možná bych mohl zkusit Angie pozvat. Třeba by šla ráda. Jen po očku jsem na ni pohlédl. Zdála se být zamyšlená. Soustředěně si kousala spodní ret, pohled upřený kamsi na koberec. No co.. za zkoušku nic nedám.
"Angie?"
"Hmm?"
"Nešla bys se mnou na ten ples?" vydechl jsem v očekávání.
Zmateně zvedla hlavu, chvíli trvalo než se vrátila ze svých úvah zpátky na zem.
"Oh.. promiň Siriusi, nemůžu to přijmout," pousmála se omluvně.
"Jasně, chápu," povzdechl jsem se a zvedl jsem se k odchodu. Něco na ten způsob jsem očekával. Copak mě někdy něco vyšlo? Vždycky mi říkala, jen ne.
"Siriusi," zlehka mě chytla za zápěstí. Upírala na mě své modré oči.
"Ráda bych s tebou šla, ale slíbila jsem Lily hlídání. Promiň... kdybych věděla dřív."
Musel jsem se usmát. Neodmítala mě, jen.. jen jsem to podělal já.
"Aspoň ti nebudu dělat ostudu," ušklíbla se.
"Ty? Spíš já tobě, ne?"
"Tia by s tebou šla," navrhla mi se škodolibým úsměvem. Potvora.
"To radši Umbriegovou."
"Sebevrahu!"

*****************************************************
(Angie)
O dva týdny později

...Nepatřím sem. Jsem z budoucnosti... budoucnosti...
Obraz se zavlnil, jakoby zamlžil.
...Maník, co mě chtěl zabít... nebyla jiná možnost...
...Kdo jsi? ...
...Promiň, to ti nemůžu říct...nemůžu...
Výbuch ohně. Stříbrná luna v úplňku. Vytí, ze kterého běhá mráz po zádech.
...Musím... musím... musím odejít...
Šedé oči naplněné smutkem a slzami.
...Nemám jinou možnost...
...BUĎ SILNÁ!...
Sálající horkost z plamenů šlehajíc do výšky. Chaos všude kolem. Rozmazené tváře. Tiše šeptání. Nalehavé volání. Nerozumím jim ani slovo. Jsou všude kolem, slyším je, ale nerozumím.
...Slib mi to! ... ať se bude dít cokoliv, nikdo tě nezlomí... slib, že budeš sama sebou...
Křik, drnčení, bolest... plameny. Všude kolem.
...Slibuji...
Vřískot a pláč. Slzy potřebných. Uklidňující dotek.
...Nic neovlivním. Nic nezamená...
...Nemůžu zabránit tomu, co se stane...
Jasné oči šedavé barvy, tak vážné, tak naléhavé.
Drnčení, co se zarývá do duše... Plameny...
...Vicky...

Drnčivý zvuk neustával. Chtěla jsem ho zapudit, a na krátký okamžik se mi to přece jen povedlo, ale pak se ozval znova. S trhnutím jsem se probrala. Zvonek drnčel pořád. Zmateně jsem se posadila. Hlava mi hučela. Před očima se mi pořád míhaly plameny. Co to mělo být za divný sen? Sen, či spíše vzpomínky? A to drnčení...
Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, že to není Harryho hlídáček, ani budík, ale zvonek u dveří. Žeby neměli klíče?
Koukla jsem na hodinky a udivilo mě to ještě více. Půl dvanácté? Z plesu se asi ještě nevrací. Přehodila jsem přes sebe župan a vydala se dolů.
Cestou jsem nakoukla k Harrymu, ale ten díky tlumícímu kouzlu spal jako andílek.
Seběhla jsem ze schodů.
Zvonek se ozval znovu. Netrpělivě, naléhavě.
"Dyť už letím," zamumlala jsem si spíše pro sebe a otevřela dveře. Rázem jsem se zarazila. Mělké světlo z chodby dopadalo na Removu tvář. Stál tam v mrazu, jen v košili, jednu rukou pořád opřenou o zvonek. Teď ruku spustil a slabě se pousmál. Nejistě přešlápl.
"Ahoj," hlesl tiše.
"Ahoj? Co zvoníš jak blázen, nemáš klíče, nebo co?" vyjela jsem na něj. Vzápětí jsem svého chování zalitovala, neboť mi konečně došlo, že to co vidím na jeho tváři není stín, ale modřina. A dost velká.
Uhnul pohledem a o krok ustoupil.
"Já raději půjdu." Nevím jestli to vážně řekl, nebo se mi to jen zdálo, bylo to tak tiché, smutné.
"Nesmysl," zavrtěla jsem hlavou a vtáhla ho dovnitř. Neušla mi jeho bolestná grimasa, když jsem se ho dotkla.
"Mazej ke krbu. Já skočím pro lékarničku," nařídila jsem mu nesmlouvavě.
Bez protestů poslechl a já s povzdychem zmizela v koupelně. Na okamžik jsem se zarazila, opřela jsem se o umyvadlo. Zmučeně jsem si prohrábla vlasy. Až příliš jasně mi to přípomínalo vánoce v pátem ročníků. Tehdy přesně takhle přišel Sirius, když utekl od své rodiny. Taky jsem byla doma sama, taky mrzlo a taky trpěl než jsem ho ošetřila.
Popadla jsem lékarničku a vrátila se do obýváku. V krbu už vesele plápolal oheň, Remus seděl v křesle, koukal do plamenů a vypadal hrozně ztraceně.
"Remy?" jemné oslovení mi samo plynulo z úst. Přisedla jsem i k němu, němě ho pobídla ať sundá košili. Mlčky jsem se dala do práce. Vůbec se mi tenhle jeho úkol nezamlouval.
Kromě množství menších oděrek a šrámů, zřejmě od drápů a zubu, mě děsila obrovská podlitina přes žebra, břicho a půlku zad.
"Remus, co.....?"
"Nechceš to vědět," přerušil mě dost rázně na to, aby mě umlčel. Je fakt, že některé věci je lepší nevědět.
"Nemusíš se bát. Já zas rychle vypadnu. Vlastně vezmu si věci a zůstanu v Londýně. Možná."
Zamračeně jsem na něj hleděla. Co to má být? Řekl to tak chladně, rozhodně. Ne, to není on. Pohled upíral do plamenů. Kamenný výraz ve tváři, pevně semknuté rty, to mi jasně říkalo jak moc se ovládá.
"Už ti nebudu otravovat život. Nikomu z vás."
"Co to meleš?" dostala jsem ze sebe.
Trhl sebou, zahleděl se mi do očí. Jeho výraz se změnil. Roztál. Nechal mě vidět ten hluboký smutek, zoufalost nad vlastní existencí a strach. Nekonečný strach a bolest.
"Remy.. nech toho. Řekni Brumbálovi...
"Zašlo to daleko. Teď už nemůžu."
"Ale jo. Nic není nemožné. Pomůžem ti. Brumbálovi řekneme..."
"Nechápeš to! Jsem netvor!" vykřikl, na každé slovo klad důraz. Vyskočil a párktát přešel pokoj.
"To já jsem hrozba. Čím dřív zmizím, tím líp. Nemám právo na přátelé, nemám právo.. nezasloužím si..."
Dál se nedostal. Neudržela jsem se a vlepila mu. Šokovaně na mě hleděl.
"Přestaň žvanit blbosti. Teď si sedneš, já dokončím to ošetření. Pak se laskavě odporoučíš nahoru do pokoje a vyspíš se, jasný? Zítra zajdem za Brumbálem a řeknem mu, že s tím končíš. Nepokoušej se něco namítat! Ty i Brumbál si tenhle plán můžete strčit za klobouk. Nedovolím, aby tě zabili. Jasný?!"
Chvili mi hleděl po očí. Pak si povzdychl a přikývl. Svalil se zpět do křešla a složil hlavu do dlaní.
"Tohle nepochopím. Ublížil jsem si. Prakticky ti pořád ubližuju a ty mě stejně zachranuješ, proč?" zamumlal si spíše pro sebe, ale já se toho chytla.
"Protože mi na tobě záleží. A je to i moje chyba. Oba jsme chybovali, ty můj netvore," pousmála jsem se.
Zvedl hlavu, pátravě se na mě zahleděl.
Přistoupila jsem k němu, lehce mu prohrábla vlasy a usmála se na něj. Koukal tak roztomile překvapeně a mě se chtělo smát.
"Jsi tak trochu švihlej, viš, ty můj vlčku?"
"Ty... ty bys mě vážně vzala zpět?" vyvalil na mě oči.
"Neber si to osobně. Mám čistě sobecké zájmy," usmála jsem se vesele.
Vesele výskl a zatočil se mnou po obývaku. Pak se zarazil.
"Asi bych měl být zticha, ať neprobudím Harryho, což?"
"Použila jsem tišící kouzlo. Poberti si vždycky nějak poradí," pokrčila jsem rameny.
"Moje malá Pobertka," přitáhl si mě do náruče.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Zdeňka Zdeňka | 19. prosince 2012 v 1:32 | Reagovat

paráda, další kapitola :) Remus zpátky s Angie??? ??? a já doufala,že se konečně dá dohromady se Siriusem ;-) neva,i tak jsem ráda, že jsi ji sem dala.

2 Anna Anna | 19. prosince 2012 v 18:50 | Reagovat

Supééééér úžasnáááááá honemmmmmm dalšííííí!!!!!!! :-)  :-D  :D

3 Moony Moony | Web | 19. prosince 2012 v 21:24 | Reagovat

áááááááááá :) chceš mi způsobit infarkt? prý mírně praštěná Paddy, no to snad ne :D dokonalá povídka, teda kapitolka... Remy je magor že takhle mluví, ale jsem ráda že jsou zase spolu.. honem honem piš dál :) už se těším na pokračování :))

4 Luckie Luckie | Web | 20. prosince 2012 v 12:10 | Reagovat

Tak chvíli jsou spolu, pak ne, pak zas jo... Začínám se v tom ztrácet :-D
Krásná procítěná kapitola :-) teď mám naději na "lepší zítřky". Ale kdo ví, co u tebe příjde...
Hlavně jen tak dál.

5 Domeenika Domeenika | 9. února 2013 v 13:13 | Reagovat

Super poviedka.. Taka zvlastna ale dobra :D :D :D
Len pokracuj :D

6 Jeffa Jeffa | E-mail | Web | 31. května 2013 v 20:04 | Reagovat

Pokračovanie! Pokračovanie! Pokračovanie! Pokračovanie! Pokračovanie! Pokračovanie! Pokračovanie! Pokračovanie!
Úžasná poviedka, nejako stále, ale čakám, že skončí nakoneic so Siriusom ;) Takže Pokračovanie! Pokračovanie! Pokračovanie! Pokračovanie! Pokračovanie! Pokračovanie!  :)

7 juliettestories juliettestories | Web | 30. prosince 2013 v 20:07 | Reagovat

prosím pokračuj!!! díky tobě jsem si uvědomila, že je Rowlingová ne genius, ale přímo bůh, který vytvořil svět Harryho potra, a na téhle stránce jsou admini andělé, kteří pomáhají rozšiřovat historky... prosím piš a nikdy nepřestávej psát, protože tohle by zasloužilo se vydat jako kniha!!! :)

8 Šílenej Šílenej | Web | 12. srpna 2014 v 22:35 | Reagovat

návrat velkýho Chlupa, no že to byla ale doba!!! :D och, nevim proč, ale jak přišel celej zmlácenej a stál v těch dveřich, tak mi to přišlo neuvěřitelně sexy a roztomilý, se mnou je něco hodně špatně! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Postavy, názvy míst a prostředí patří J.K.Rowlingové.
(Kromě originálních - mnou vytvořených).
Tento blog není vytvořen za účelem zisku.
Design vytvořen Paddy