Pod svícnem

20. října 2014 v 20:20 | Paddy |  Angie Potterová
Ahojky!
99. kapitola Angie je zde!

Co bude dál? Jak Poberti zvládají rozdělení jejich malé party? Jak přesun ovlivní náladu v domě? A co Petr - je to důvěryhodný strážce?



Pod svícnem


(Angie)

Pršelo. Znovu.
Jako každý podzimní den v Anglii.
Nehybně jsem sledovala mlhavý opar nad kopci kolem vesnice. Slunce jsme neviděli už nějakou dobu. Teď už jen prší.
Vlastně to ani nebyl déšť, jen husté a neustálé mrholení. Jakoby nestačilo, že už tak mám z nových dnů strach. Tohle počasí mi na náladě fakt nepřidává.
Povzdechla jsem si a přitáhla si svetr blíže k tělu.
V kuchyni začala pískat konvice, ale já se nemohla donutit k ní dojít. Opřela jsem se o pohovku s pohledem stále upřeným na pochmurný svět za oknem.
Staré dřevo na schodech zapraskalo pod náporem kroků. Někdo zastavil konvici, zvedl ji a zalil připravenou kávu ve třech šálcích.
Pak se kroky tiše přiblížily ke mě. Cítila jsem, že se zastavily jen kousek ode mne.
"Jsou pryč ani ne dvanáct hodin a ty už depkaříš?" ozval se veselý hlas. Nuceně veselý? Nevím.
"Je tu ticho."
"Jo," uchechtl se znovu, "Remus chrní jak mimino a ty koukáš sousedům do snídaně, tak bodejť by nebylo."
Musela jsem se pousmát.
"Vídíš? To už bylo lepší," šťouchl do mě a podal mi hrnek teplého nápoje.
Mlčky jsme upíjeli ze svých hrnků.
"Díky Siriusi," ozvala jsem se nakonec, "bez tebe.... no víš, bylo by tu větší ticho než teď."
S povzbudivým úsměvem mi stiskl ruku.
"Hele víš, že takhle holka patří mě a je před úplňkem, což znamená, že by bylo lepší mě nedráždit?"
Oba jsme se bleskově otočili, abychom ve dveřích viděli rozespalého Remuse.
"Neříkal jsi, že spí?" podívala jsem se vyčítavě na Siria.
"Vy dva, speciálně vy dva, naděláte až moc hluku," zamračil se Rem a promnul si oči.
"Si pořiď špunty do uší," navrhl mu dobrosrdečně Sirius.
"Když ono by stačilo Silencio," zamumlal vlkodlak rozespale a odkolébal se pro kafe.
"Co máte dnes v plánu?" křikla jsem za ním.
"Vlkodlačit," zněla pobavená odpověď.
Sirius vyprskl horkou kávu před sebe.
"Čuně," ucedila jsem a svalila se na pohovku.
"Co má čuně společného s tvým dnešním režimem?" nechápal Remus, který se vracel se snídaní.
"Ale houbelec - on je čuně," ukázala jsem na Siria.
"Jo ták, tos zjistila brzo," uchechtl se a usadil se do křesla. "Pořád nechápu, jak je možné, že na sebe bere psí podobu."
"Remusi Johne Lupine," pronesl vážným hlasem Siris a pak počkal, až mu budeme věnovat plnou pozornost než dodal: "Neser."
Remus se tiše rozesmál.
"Buď laskavě rád, že jsi krvelačnou potvorou, protože tvou zvěromágskou podobu bych vidět nechtěl."
"Co bych podle tebe byl? Oliheň?"
"To nevím," zabručel, "ale určitě něco hnusného a otravného. A vlezlého."
"Hmm, a není tohle tvá definice kočky?" popíchla jsem ho pobaveně. Vrhl na mě vražedný pohled, ale nevydržel dlouho. S úsměvem se posadil vedle mě.
"Mám dneska práci pro Řád."
"Já taky, ale až večer. Do té doby budu strašit tady," povzdechla jsem si.
"Má přítomnost se ti nelíbí?" zatvářil se Rem ublíženě.
"Tebe se setměním zavřu dole."
"Bacha na ni, Náměsičníku! Jak budeš zlej, tak tě nepustí," ušklíbl se Sirius.
"Nikdo mě tu nemá rád," povzdechl si Remus hraně a po Siriovi hodil novinami.
"Aport?"
"Blbče."
"Zablešenče."
"Blechy máš ty!"
Remus na něj jen vyplázl jazyk. A to jsou prosím dospělí.
Za okny pořád pršelo, pořád bylo šedivo a pořád tu bylo děsné ticho. Ale možná to díky těmhle bláznům zvládnu.

**************************
(Remus)

Se zapadajícím slunce odcházela pryč i naše dobrá nálada. Byl čas. Cítil jsem jak se vlkodlak vzpíná, jak netrpělivě čeká na svou chvíli, aby vyrazil pryč a vzal mi zase kousek zdravého rozumu. Cítil jsem jeho vztek, jeho touhu po svobodě, touhu po krvi.
"Gie," hlesl jsem tiše.
Zvedla ke mě pohled a pomalu přikývla. Opatrně mě vzala za zápěstí a vedla mě dolů po schodech do temnoty sklepa.
Rozsvítila světlo. Stíny zmizely do koutů a odhalily holé zdi, které byly pokryty hlubokými rýhami po drápech, které po sobě zanechalo běsnící zvíře.
Zastavila se u dveří. S povzdechem jsem přikývl, obešel jsem ji a přešel ke zdi s řetězy.
Mlčky přistoupila blíž a začala mě připoutávat.
"Budeš v pořádku?" zeptala se mě tiše s obavami v očích.
Mlčky jsem kývl a sledoval jak kontroluje zámky. Věděl jsem, že to bude těžký úplněk, ale zvládnu to. Pro ni. Všichni víme, jak je silná, ale jen já vím, jak moc potřebuje někoho, kdo by se o ni postaral. Zvedla ke mě pohled, pousmála se a lehce mě políbila na tvář než zamířila ke dveřím.
"Počkej," vyhrkl jsem z náhlého popudu.
"Potřebuješ ještě něco?" otočila se zpátky ke mě. Když jsem hned neodpověděl, přistoupila blíž.
"Reme?" položila mi ruku na rameno.
Srdce mi divoce bilo. Dělám chybu? Jenže... když né teď, tak kdy? A co když....? Hleděl jsem do jejích ustaraných očích a v hlavou mi běžely všechny ty chvíle, co jsem spolu strávili.
Váhavě jsem jsem ji vzal za ruku a propletl naše prsty.
"Já vím, že tohle asi není ta nejlepší chvíle, ale...," nemohl jsem dál.
Povzbudivě mi stiskla ruku a dál trpělivě vyčkávala s otázkou v očích.
"Vezmeš si mě?"
Na okamžik se mi zastavilo srdce, protože jsem si byl téměř jistý, že mě odmítne.
Odvrátila pohled a krátce se zasmála. Pak se podívala zpět na mě a v očích měla slzy.
"Už jsem myslela, že se nezeptáš," usmála se a políbila mě.
"Dobrou, ty můj vlku. Ráno ti přijdu otevřít."
"Dobrou," usmál jsem se na ni a sledoval, jak za ní zaklaply dveře. První paprsky měsíce jsem ani nevnímal, protože mě zaplavila radost.

************************
(Angie)

S úsměvem na rtech jsem vyběhla schody do patra. Ať si Remus říká, co chce, podle mě to byla dokonalá chvíle. Přesně to vystihovalo celý náš vztah. Tohle možná byla blbá chvíle pro někoho jiného, ale pro nás ne.
Ujistila jsem se, že všechny zámky a ochranná kouzla kolem domu pevně drží a chrání nás před okolním světem a pak jsem zhasla světla a vydala se do postele.
A právě v té chvíli se uprostřed kuchyně objevil velký stříbrný pes. Patron.
A co víc, patron Siria.
Okamžitě jsem se vyděsila, protože jsem věděla, že Sirius má práci pro Řád a jestli posílá patrona, může to taky znamenat, že je ve velkých potížích.
"Ehm.. lidi? Mno, sem tu jaksi zaseklej.. teda né, zaseklej, ale ten idiot, no takovej ten týpek, co na mě teď blbě čumí... jo, barman! Mi nechce vrátit klíčky od Lorrane. Chápete? Normálně mi je zabavil. Že prej mě nenechá jet takhle zří to zřízeného. Ale já nejsem opilej. Fakt ne. No. Možná trošičku. Ale ... přijedeš pro mě? Jsem .. sarka, kde to jsem? Ten maník na mě vážně divně kouká. Jo, pět! Pět něčeho, no prostě na rohu té ulice, kde je ten obchod s čokly, však víš, že? No prostě jsem tady tak pro mě přijeď."
Úlevou jsem se rozesmála. To je normální pako. Tak mě skoro vyděsí k smrti a on se pán jenom nalije a nechá si zabavit motorku.
Z věšáku jsem popadla bundu a spěšně jsem opustila Ewelme.


Přemístila jsem se do podzemní garáže obchodního domu Supply. Celkem šikovné místo pro nenápadné přemístění, zvlášť když si kámoš vybere jediný kouzelnický bar v obří mudlovské čtvrti.
Prošla jsem kolem pár zaparkovaných aut, tiše stojících ve stínech budovy. Rychlým krokem jsem prošla výjezdem, ještě, že strážný v budce spal. Nepotřebuju, aby se mě někdo na něco ptal. Bar U pěti chrličů je jen dva bloky chůze. Doufám, že do té doby Sirius nevyvede nějakou blbost, jak má ve zvyku.
Přešla jsem hlavní silnici, jindy rušnou, nyní bez živáčka. Slabé světla pouličních lamp bojovaly s temnotou noci, ale měsíc dnes byl velmi jasný, skoro tak jasný, že světla nebyla ani potřeba. V duchu jsem se vrátila k Removi. Doufám, že je v pořádku a všechny řetězy drží na svém místě. Chvatně jsem procházela kolem zpustošeného panelového domu.
"... naprosto jistý. Nelhal bych přece, teď, po tom všem."
Tichý tlumený hlas vycházel z tmavé uličky. Zdálo se mi to nebo.... ?
"Vím, co je v sázce!"
"Petr?" vydechla jsem překvapeně, protože co on by tady dělal? Žije přece na opačné straně města. Udělala jsem dva kroky směrem k uličce, ale s dalšími slovy jsem doslova zamrzla.
"Dobře, dobře, nejanči. Zavolej ho Blacku. Ale běda ti, jestli to je planý poplach."
Srdce se mi zastavilo.
Malfoy. Lucius Malfoy. A Black. Sirius? Co tady dělají? Co je to za schůzi?
Petře, co to děláš?
"Jakže byla ta adresa?" chladný Luciusův hlas znovu zazvonil.
"Godrikův Důl, číslo 14," tichá odpověď.
Zalapala jsem po dechu. Něco v mé hlavě bliklo a myšlenky se rozletěly. Před očima se mi míhaly obrazy z našeho domu v Godrikově dole. Vzpomínky na Jamese, na dětství. Co se děje? Jak jsem mohla na to místo zapomenout?
Točila se mi hlava a srdce mi divoce bušilo.
Lily s malým Harrym v náručí. Běsnící James, když Lily zmizela. Brumbálový starostlivé oči. Liliin nečekaný návrat a její vyprávění. Brumbálovo rozhodnutí o přesunu.
Přesun! Úkryt, strážce, Fidelovo zaklínadlo!
Najednou mi došlo, co se stalo.
Zradili nás.


**********************
AP: nevím, jak kouzlo funguje doopravdy, ale tady po provedení Fidelia všichni zapomenou na onu chráněnou budovu... Proto taky nikdo neví, kde chráněné lidi hledat ;-)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Corny Corny | Web | 20. října 2014 v 21:37 | Reagovat

Skvělý!

2 Aelia Aelia | 20. října 2014 v 22:20 | Reagovat

Wow, to čekání se fakt vyplatilo.
Líbí se mi, jak střídáš veselé části s těma depresivníma.
Sirius s Remem na začátku úžasní! :-D Žádost o ruku mě překvapila. A Sirius v baru - naprosto geniální! :-D
Jen ten konec je hrozně smutný, ale já pořád doufám, že s tím teď Angie něco udělá. Už přece ví, že je Petr zradil, tak je třeba stihne varovat nebo tak něco. :-)

3 Moony Moony | Web | 22. října 2014 v 21:23 | Reagovat

Mám tě zaškrtit, usmažit, sežrat? já se tak dlouho těším na pokračování, ty ho takhle sekneš a nejspíš ukončíš jako Rowla? Holka to sis u mě posrala!! ale těším se jak to dopadne!

Jo a hele s Remym a Angie ses trefila, pro ně je tenhle moment nejdokonalejší :D ale Siri? Nalitý a bez motorky? :D chudášek malej :D

4 Misaaa Misaaa | 23. října 2014 v 17:58 | Reagovat

Fuuuu to je supeer :))) paci sa mi tato cast a hlavne ked Sirius poslal patrona :DDD no nemozem z neho :DDD a nebol jeho brat (Siriusov) dobry???  Som myslela ze hej :/// Jaaaaj a ten peeeeta neznasam ho !!!

5 Šílenej Šílenej | Web | 27. října 2014 v 22:27 | Reagovat

v hlavě mi právě neonově blikaj jen dvě slova: AVADA HOVADA! :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Postavy, názvy míst a prostředí patří J.K.Rowlingové.
(Kromě originálních - mnou vytvořených).
Tento blog není vytvořen za účelem zisku.
Design vytvořen Paddy