Ztracené vzpomíky

8. října 2014 v 17:44 | Paddy |  What End?
Ahojky,
nová kapitola přináší něco málo ze života primusky. Jak je někdy těžké udělat to, co po vás profesorové chtějí a co na to ostatní studenti? A co Pobertové? Jak oni potvrdí svou pověst hned první den na škole?



Ztracené vzpomínky

Strop z tmavého dřeva. Vysoký. Okolní stěny v barvě okru. Obrazy. Množství obrazů. Různé velikosti, různé barvy, ale splývají. Jen nesmyslné mazanice.
Teplo. Jasno. Sluneční paprsky pronikají vysokými francouzskými okny. Vzduch je svěží.
Klid. Ale né ticho. Ten hlas!
Hlas plný pokoje. Pokoj plný hlasu. Zpívá? Je to povědomé.
Hřejivý pocit na duši. Něco silného a vzácného.
Rána. Tlumený křik. Řinčení kovů? Co se děje?
Hluk sílí, neustává. Někdo kříčí. Je to hlasité, příliš hlasité. Rve to uši i srdce. Pláč!
Pláč a zmatek.
Smích, ze kterého mrazí. Někdo naříká. Bolí to.
A pak plameny. Jsou všude. Pronásledují, bodají, neutichají. Hladově pohlcují vše - obrazy, stěny i ten vysoký strop z tmavého dřeva.
Něco se svírá. Bolí to! Bolí!
A plameny se nezastaví.

Trina se s trhnutím probudila. Neschopna pohybu zůstala ležet na zádech, pohled upřen do šera nového rána. Srdce ji v hrudi splašeně bilo a dech se zadrhával v hrdle.

Po pár minutách konečně našla ztracenou kontrolu nad svým tělem. Zhluboka se nadechla a s pomalým výdechem zavřela oči. Posadila se na posteli a nohy spustila na kamennou zem. Chlad ji probral.
Protřela si oči a rukou si zajela do vlasů. Povzdechla si.
Přes pokoj prošla tiše, po špičkách, tak aby nevzbudila spolubydlící. Zavřela za sebou dveře koupelny a opřela se dlaněmi o umyvadlo. S novým povzdechem se na sebe zahleděla do zrcadla.
Byl to divný sen.

Zatřepala hlavou, aby ho zapudila, ale plameny ji zůstavaly před očima. Raději zamkla dveře, shodila ze sebe propocené pyžamo a zalezla pod sprchu, aby se připravila na nový den.

Společenská místnost v tuto brzkou ranní hodinu byla téměř prázdná. Na to si Trina za ty roky už zvykla. Byla prostě ranní ptáče, ať už od přírody, či ze zvyku vypadnout z pokoje dřív než se proberou její spolubydlící. Měla tyhle chvilky klidu ráda. Posadila se s knihou ke krbu a přečetla aspoň pár kapitol, než byl čas se ubrat ke každodennímu chaosu.

Dnes ale však měla jiný plán. Chtěla ještě před snídaní okouknout ten kabinet primusů.

"Hej, Lane!"

Překvapeně se otočila za hlasem.

Z pohovky se zvedl světlovlasý prefekt a zamířil k ní. Na tváři mu sídlil překvapený výraz.

"Ty jsi primuska?"

Trina přikývla a čekala, o co vlastně Remusovi jde.

"Aha. No, to jsem... nečekal. Ehm, víš kdy budou rozvrhy?"

"Lupine, je šest ráno. Většina školy ještě spí," pousmála se Trina pobaveně.

Prefekt si zjevně svou chybu uvědomil, protože znervozněl. Odvrátil pohled a přešlápl.

"No, jo. Dej mi pak vědět," zamumlal a vrátil se ke své knize.

Trina jen potřásla hlavou a opustila společenku. Nikdy si s lidmi moc nerozuměla. Poberti s ní sice občas pár slov prohodili, ale přáteli je nazvat nemohla.

Procházela známými chodbami, ztracená ve vlastních myšlenkách, takže přeslechla blížící se kroky.

"Dobré ráno, slečno Lane."

Trina už podruhé toho dne zastavila a ohlédla se, kdože to s ní mluví. O pár metrů dál stála profesorka přeměňování a mávala na ni nějakými papíry.
Poslušně se k ní vrátila a pozdravila.

"Mám pro Vás rozvrhy. Dohlédněte na to, aby se dotaly k Nebelvírským studentům," usmála se na ni profesorka přívětivě.

Do večera ji ta nálada přejde, pomyslela si Trina při vzpomínce na rozdivočené prváky.

"A byla bych ráda, kdybyste zjistili složení studentské rady a famfrpálových týmů. Dále bude potřeba připravit data konkurzů pro jednotlivé zájmové kroužky. Obejděte prosím zodpovědné osoby a dejte to dohromady. Pana Malfoye o tom bude informovat kolega Křiklan."

"Do kdy to potřebujete?" zeptala se Trina zamyšleně. To znělo jako hodně práce, ale především hodně nahánění lidí po Bradavicích.

"Do konce týdne to stačí slečno," usmála se profesorka.

"Dobrá, zapíšu si to," přikývla Trina.

"Vy jste si letos zapisovala pokročilé přeměňování?" zeptala se profesorka, zatímco společně scházeli po schodech.

"Ano. Viděla jsem Vaši osnovu, vypadá to vážně zajímavě."

"A už jste přemýšlela nad svou specializací?"

"Zatím zvažuju své možnosti, ale pár nápadů by tady bylo."

"To ráda slyším," pokývala profesorka hlavou a pak se rozloučila, protože každá mířila jiným směrem.
Trina zahnula za roh k obrazu Lovce. Sdělila mu heslo a otevřel se ji průchod do místnosti podobné společence. Na jedné straně se nacházel krb, před ním stál malý konferenční stolek a pohodlně vypadající pohovka. Druhá strana byla zařízena pracovněji. Nacházel se tu dlouhý pracovní stůl s několika židlemi. Podél jedné stěny se táhla knihovna. Na policích leželo pár knih, ale zřejmě si ji mohli vybavit sami. Vše bylo laděno v neutrálních barvách. Zdi byly obloženy světlým dřevem a na podleze ležel hnědý koberec. I pohovka byla tmavě hnědá.

Trina nakonec usoudila, že se ji to líbí. Vlastně to vypadalo celkem útulně, ale přeci jen se rozhodla pro jednu drobnou změnu. Vytáhla hůlku a přičarovala nad stůl velkou korkovou nástěnku. Přece jen budou potřebovat mít přehled ve všech těch organizačních věcech. Hned na ní přidala připomínku o seznamech a konkurzech.

Spokojená se svou prací se vydala na snídani. Bylo sice ještě brzo, ale byla si jistá, že skřítkové je hladovět nenechají.

*******************
Pondělí pro Trinu začíná dějinami. Není to ideální sestava, hned na začátek dne všechny uspat, ale to Trinu moc nezlobí. Ví, že musí mít OVCE na výbornou a dějiny ji bavily. Zřejmě jako jednu z mála.
Co ji vytáčí, jsou lidi. Zejména ti Nebelvírští. Potřebovala by předat prefektům rozvrhy, aby je mohli roznést ostatním studentům, ale jak na zlost ani jeden není na dohled. Snídaně už pomalu končila, za chvíli bude začínat vyučování, a kvůli ní teď nikdo nebude vědět, kam jít.

V duchu zaklela.

Remus nebyl k zastižení, nově zvolení prefekti zřejmě neměli o svých povinnostech ani potuchy a dokonce i Evansová chyběla. Trina si povzdechla a šla rozdat rozvrhy sama. Přece jen na to nemá celý den.

Ze slušně tlusté hromádky rozvrhů ji zbývala asi polovina, když se do Velké Síně vřítili Poberti s hlučným povykem. Evansová a její věrná kamarádka Akinová šly za nimi v závěsu. Obě očividně zuřily. Trina se na okamžik zamyslela, cože jim kluci provedli, ale pak si vzpoměla na hromádku papírů ve své ruce a vydala se jim naproti.

"Lupine," kývla hlavou, když došla ke čtveřici kluků, kteří se usazovali ke snídani.

Nikdo ji nevěnoval pozornost, jen se něčemu hlasitě smáli.

"Lupine!" zkusila to znova a hlasitěji, ale pořád bez efektu.

Bum!

Hromada přistála na stole před překvapeným prefektem.

"Co blbneš?" vyjekl Potter.

"Kdybyste se tady neřehtali jako koně, tak byste mě slyšeli," odsekla Trina a zahleděla se na Remuse.
"Čekala jsem větší iniciativu, když ses mě ráno na ty rozvrhy ptal. Přijít na poslední chvíli a nechat to na mě není zrovna způsob jak být dobrým prefektem."

"Ježiš, Trino, nešil," protočil Sirius oči. "Jen jsme se trochu zpozdili."

"Jenže jsou lidi, kteří na ten papír prostě čekají Siriusi," povzdechla si Trina a volnou rukou si prohrábla vlasy. "Jestliže jsme byli k něčemu zvoleni, pak musíme tu zodpovědnost převzít."

Sirius se při slově zodpovědnost zašklebil a rozesmál kluky.

"Však já to roznesu," utrousil Remus a odvrátil se od primusky. Jasný náznak, že rozhovor skončil. Trina se nezdržovala a vydala se do učebny dějin.

Ještě ani neopustila Velkou Síň, když na ni někdo zavolal. S úsměvem se zastavila a počkala až k ní přiběhne Matt. Hábit měl zapnutý nakřivo, vlasy mu trčely do všech stran a na tváři měl ještě červený otisk. Trina se rozesmála.

"Prosímtě, že ty jsi teď vstával?"

Matt se vesele zazubil a pozvedl ruku, ve které držel housku.

"Sem v pohodě. Jdeme."

"Co teď máš?"

Matt si housku podržel v zubech a zašmátral po kapsách. Po několika pokusech úspěšně vytáhl pomačkaný cár papíru.

"Huj, lekhvaly."

"Neudus se," ušklíbla se Trina, podržela mu knihy, aby se Matt mohl dát dokupy.

"Vážně netuším, proč jsem si ty blafy dával," zaskučel zoufale, "to zas bude výbuchů!"

"No když přežije hrad, nemám námitek."

"Potvoro," vyplázl na ni jazyk. "Čím začínáš ty?"

"Dějiny. Takže uvažuju, kdo z nás je na tom líp."

*********************

Sirius Black seděl na hodině obrany a k smrti se nudil. A to v žádném případě není dobrá kombinace. Oba lokty opíral o desku stolu a podpíral si bradu. Pohledem klouzal po nevelké místnosti.
Kromě knížek a nudných exponátů zde nebylo nic, co by ho zaujalo. Spolužáci vypadali podobně znuděně jako on sám, někteří si čmárali do sešitů, jiní jen tak zírali do blba, byli i takoví, co se jim zavíraly oči.

Přejel pohledem k Jamesovi, který seděl vedle něj. Pod lavicí měl otevřený Famfrpálové hvězdy a vypadal zaujatě. Remus s Petrem před nimi hráli piškvorky. Snad jen Evansová a Akinová dávaly pozor. Nebo tak aspoň vypadaly.

Sirius neznal nic úmornějšího než úvodní hodinu. Učitelé stejně většinou mleli o tom, co budou omílat celý rok, maximálně se dostali k nějakému opakování. Ani jedno se Siriovi nezamlouvalo.

Pohled mu padl na malého pavoučka, který si hledal svou cestu po dlaždicích. Sirius s úsměvem na rtech potichu vytáhl hůlku a drobného tvora si přivolal do nastavené dlaně.

Loktem drcnul do svého kamaráda a ukázal mu svůj objev. James se zatvářil zmateně. Sirius jen protočil oči a kývnul směrem k dvou vzorným studentkám. James se rozzářil.

"Engorgio," šeptl Sirius a pavouček se začal zvětšovat. Nyní zabíral celou jeho dlaň a dlouhé chlupaté nohy Siria lechtaly.

"Mobilicorpus."

Tvor se tiše vznesl a pomalu plul vzduchem směrem k nic netušícím děvčatům. Když jen tak tak minul Removu hlavu, a prefekt leknutím poskočil, Sirius se napjal v obavě, že to nevyjde. Ale pak Remus pochopil a s úšklebkem sledoval cestu nevinného tvorečka.

Přistál přesně.

Dlouhé chlupaté nohy se málem zamotaly zrzce do vlasů, naštěstí se zachytily všas za rameno a pavouk se vytáhl nahoru.

A právě v ten moment se Evansová otočila.

"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!"

Učebnou se roznesl dvojhlasný výkřik. Evansová se ohnala a pavouk přeletěl půlku místnost. S trochou štěstí přistál na stole dvojčat McDowellových. Obě holky začaly vřískat jako pominuté.

"Bože můj! Dejte ho pryč! Dejte ho pryč!"

"Merline!"

"Áááá, leze ke mě!" zaječela Darya a zdrhala od stolu. Židle se ji převrátila a blondýnka o ni zakopla.
Jekot byl nyní o oktávu výš a mnohem hlasitější.

Poberti, ostatně jako zbylé mužské osazenstvo, se rozřehtali. Jamesovi málem podjela židle, Sirius se na zem uchýlil dobrovolně. Zachytil totiž planoucí pohled Evansové.

"Merlinéééé! Ať jde pryč, ať jde pryč!" vřískala na zemi Darya, její dvojče Doreen stejně hlasitě přizvukovala, zatímco Evansová a Akinová se snažily popadnout dech. Do toho se rozléhal hluboký tenor proferora Southwicka, který se marně snažil uklidnit vyděšená děvčata.

Marná snaha.

Mávnutím hůlky zlikvidoval nebohého tvora a pak se otočil k Pobertům.

"Vy čtyři, školní trest!" prskl naštvaně.

"Co my, pane profesore? My nic neudělali," bránil se Remus, bohužel taktéž marně.

"TICHO!" zahřměl profesor.

Třída opravdu zmlkla.

"Nesnažte se mi nic namluvit, pane Lupine. Vy a ta vaše banda jedete ve všem, co je jen trochu podezřelé! A teď se vraťte k výuce!"

"No to ti děkuju," zamračil se na Siria Remus, ale Black si z toho nic nedělal. Pokrčil rameny a dál se pobaveně usmíval.

**************************************

Až o polední přestávce měla Trina chvilku času na to, aby se věnovala dalším primusovským povinnostem. Během oběda vyhledala u stolu Coru Espritovou, aby ji jako předsedkyni studentské rady informovala o konkurzech a vyžádala si u ni seznam lidí, kteří v radě už byli. Bohužel Cora ji poslouchala jen na půl ucha a věnovala se svým kámoškám. Trina pochopila, že se asi muselo něco stát, protože dvojčata byly bledé jak duchové a očividně rozrušené.

S povzdechem tedy zamířila ke své druhé zastávce a tou byli Poberti. Jen doufala, že tohle půjde lépe než jejich ranní setkání.

Už z dálky viděla, že se kluci na něčem vášnivě dohadují, ale zhluboka se nadechla a přišla k nim blíže.

"A pak už jsem jen viděl McDowellku jak se sune k zemi a ječí jak na lesy," rozchechtal se znova Sirius.

"Nevěděl jsem, že holky umí ječet tak hlasitě. Málem jsem přišel o sluch," přidal se James.

"Mě to povídej," postěžoval si Remus a přehraboval se ve svém jídle.

"Pottere," ozvala se Trina mezi pauzou ticha a tak si ji kapitán všiml napoprvé. Napůl se k ní otočil, ale stejně lítal pohledem zpět ke klukům.

"Potřebuji, abys dal dohromady tým. Prosímtě sepiš mi, kdo od nás zatím hraje."

"Ok, to nebude problém. Minulý rok hodně lidí odešlo," pousmál se James.

No jistě, že se chová příjemně, když se jedná o famfrpál, pomyslela si Trina.

"Už se ví, kdy bude konkurz?" zeptal se nebelvírský kapitán dychtivě.

"Na tom pracujeme. Jen co budeme vědět, kolik kde chybí lidí, rozdáme data, aby ti, kteří projdou největší změnou měli víc času se dát dohromady."

"To není fér!" zaskučel James a i ostatní tři kluci jim začali věnovat pozornost.

"Zmijozelský tým skončil skoro celý!"

"Takže je logické, že budou mít konkurz jako první, aby se stihli sehrát, ne?"

"A nešlo by to nějak... no víš?" pousmál se Sirius sladce, "Když jsme ti kámoši."

"Ale kuš," usmála se na něj.

"Ale no táák," škemral dál James, "co bys neudělala pro kolej?"

"Pánové!" ozval se rozzlobený hlas dříve než stihla Trina odpovědět. Od učitelského stolu se k nim řítila profesorka McGonagalová.

"A do háje!" ucedil Sirius.

"Ne, ne brácho. Jak tak koukám, tak žádný háj, ale Zapovězený les. V noci. O úplňku. Ten nejhlubší!" složil se na stůl James a snažil se nebýt.

"Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že hned první den na vás čtyři mám na stole stížnost o velikosti Británie?" křikla na ně a kluci se přikrčili.

"První den! Ani né čtyřiadvacet hodin od vašeho příjezdu a už máte školní trest! Naprosto neslýchané! Obří pavouci? Vyděšená děvčata? Zuřící profesor obrany? Hned první den!"

To už poslouchala celá Síň.

"Týden! Týden budete večer, co večer drhnout každý kousek tohoto hradu, dokud se tady všechno nebude blýskat čistotou! Bando nezodpovědná! A teď se jděte připravit na další hodinu, nebo si mě nepřejte!"

Do dvaceti sekund po klucích nebylo ani památky. Profesorka se zhluboka nadechla a zavřela oči.

"Jen se nerozčilovat, Minervo. Za infarkt ti nestojí," zamumlala si pro sebe a vrátila se k profesorskému stolu.

Trina chvíli stála na místě a přemýšlela, jestli se smát klukům a tomu, co provedli, nebo se cítit pod psa, protože ani jedna z jejich povinností nebyla dořešena.

Nakonec si jen povzdychla a zamířila do Kabinetu primusů, aby zapsala plánování prefektské schůzky. Musí už ty poskoky trochu zaměstnat, nebo přijde o nervy dřív než začne školní rok.

---------------
A.P.: nová postava - Southwick - zbytek postav najdete zde: POSTAVY

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aelia Aelia | 8. října 2014 v 18:14 | Reagovat

Konečně nová kapitola! :-D
Chudák Trina, má toho moc. Ale takový kabinet primusů by se mi taky líbil. To s tím pavoukem bylo geniální. :-D A ten profesor Obrany vypadá fakt dobře.

2 Dinnes Dinnes | 8. října 2014 v 18:47 | Reagovat

Kapitolka pěkná a profesor teda jedlej. To bych snad i chodila ráda do školy. 8-)

3 Moony Moony | Web | 8. října 2014 v 21:14 | Reagovat

Profesor je super... kapitola jako obvykle taky :D :D boží prostě ;)

4 Luckie Luckie | Web | 9. října 2014 v 22:10 | Reagovat

Vzhledem k tomu, co provádějí mé spolubydlící, jsem to musela číst třkrát, abych věděla, o čem to vlastně je :-D
A nedivím se ji, že má ráda ranní klid, něco na tom je... Jen mi připadá, že přidáváš další a další postavy :-D Doufám, že se v nich vyznám :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Postavy, názvy míst a prostředí patří J.K.Rowlingové.
(Kromě originálních - mnou vytvořených).
Tento blog není vytvořen za účelem zisku.
Design vytvořen Paddy